Výsadek na Ukrajině

Znáte ten pocit, když se probudíte a netušíte, v jaké zemi právě jste? Když se ocitnete na letišti v Polsku a v ruce držíte letenku s cílovou destinací – Kyjev!

Cíl výpravy s výmluvným názvem “Výsadek”, kterou pořádá Expedition Club, je jasný – dostat se během 24 hodin z místa A do místa B. Ano, samozřejmě, má to háček. Má to vlastně docela dost háčků… Místo A je od místa B vzdálené 400 km. Nemáte jídlo, peníze a nesmíte používat mobil a internet. A aby toho nebylo málo, a hlavně aby to nebyla nuda, musíte po cestě projít několika check pointy a plnit, někdy velmi kreativní, úkoly, které je třeba zdokumentovat.

IMG_3928

Lepšího parťáka, než je Verča, který se mnou absolvuje cestu z Kyjeva do pevnosti Taranakiv, jsem si nemohla přát. Myslím, že nic neukáže opravdový charakter člověka, jako jeho naprosté vytržení ze stereotypu. Dostanete se totiž do různých situací, během kterých se u vás vystřídá celá škála nálad od naprosté euforie až po čiré zoufalství. Setkáte se s ochotou, odmítnutím i ignorací. A nakonec si stejně vždycky musíte nějak poradit sami!

IMG_3918

Vydělejte si peníze prací.

Člověk by nevěřil, jak rychle u něj začne fungovat Maslowova pyramida. Hladové a bez peněz jsme začaly vymýšlet, jak bychom si v cizím městě mohly vydělat. I když jsem zamítla zpěv českých lidových písní, vymyslely jsme nakonec skvělý byznys plán. Ve větších městech občas potkáte lidi, kteří nabízejí obejmutí zadarmo. My jsme se s Verčou rozhodly tenhle koncept trošku upravit – jedno objetí si koupíš a druhé dostaneš zdarma. Vyrobily jsme transparenty a abychom netroškařily, stouply jsme si přímo na náměstí Maidan Nezalezhnosti, které bylo plné lidí…

IMG_3932

Přespěte u místních. Přenocování zdarma v Kyjevě není tak snadné jako někde u bábušky na vesnici. Pokud se vám to nepodaří, můžete výjimečně použít peníze. Zaplacení se trestá minusovými body.

Euforie z toho, že jsme si opravdu byly schopné v Kyjevě vydělat nějaké peníze, pomalu odezněla a nálada města se po setmění změnila. Na člověku se začne podepisovat únava a všechno kolem začne být děsivější. Pozůstatky krvavého Maidanu, pomníky, zbytky zátarasů, psi, kteří proti vám z ničeho nic vyběhnou z temného zákoutí. To všechno ve vás začne vzbuzovat pocit, že jediné, co chcete, je uspokojit základní potřebu bezpečí a najít si místo k přespání. Ale v té chvíli prostě ne a ne najít hostel, který máte vyhlídnutý.

Obešly jsme několikrát blok, ptaly se místních, které jsme po cestě potkaly, ale po hostelu ani památka. Nakonec jsme si naprosto vyčerpané zoufale sedly na autobusovou zastávku a začaly jsme vymýšlet, jak tedy nejspíš přenocujeme na nádraží. Vtom jsme si ale všimly, že nás z okna protějšího domu někdo pozoruje. Po chvíli se v okně zhasnulo a před domem se objevil nějaký muž. „Co tu děláte?“ „Hledáme hostel, mělo by to být někde tady, ale nemůžeme ho najít.“ „Pojďte se mnou. Občas tady v domě vídám nějaké lidi s batohy,“ řekl a už nás vedl po ošuntělých schodech do druhého patra domu.

IMG_3810

„Zazvoňte,“ řekl, když jsme nejistě stály před dveřmi, které vypadaly jako vchod do něčího bytu. „Vždyť je půl jedné ráno,“ zdráhaly jsme se, ale nakonec jsme přece jen zazvonily. Po chvíli vykoukla paní, kterou jsme evidentně probudily, a která tím nevypadala ani trošku potěšeně. „Omlouváme se, ale myslely jsme si, že je tu hostel,“ vykoktaly jsme s Verčou a už už jsme se pakovaly pryč, když paní odvětila: „Je tady hostel!“ a zatáhla nás dovnitř. Razantně nám oznámila, ať jsme zticha a vezmeme si papuče! „Nemám místo!“ „Můžeme přespat na zemi, brzo ráno zase vstaneme a půjdeme…“ „Ne, nemám místo! Mám jen jednu postel.“ Zajásaly jsme radostí. „Bereme!“ A tak jsme nakonec nenocovaly na nádraží, ale na jedné malé posteli ve sdíleném dormu.

Stopněte autobus a zdokumentujte to.

Když jsme na začátku viděly seznam úkolů, přišlo nám stopnutí autobusu jako ten, který s největší pravděpodobností nemáme šanci splnit. Nakonec se nám to povedlo. Několikrát!

Z Kyjeva jsme se potřebovaly dostat do 140 km vzdáleného Zhytomyru. Když jsme přišly na autobusové nádraží, nenápadně jsme se zeptaly jednoho z řidičů, jestli tam náhodou nemá cestu. Když jsme mu vysvětlily naši situaci, vzal nás za svým šéfem. „Když budete stopovat, tak vám sice možná někdo zastaví, ale už vás nikdy nemusí vrátit zpátky! Támhle kolega vás tam vezme. Ale musíte se vejít na přední sedadlo.“ Po praxi z předchozí noci zněla tahle slova jako rajská hudba.

Zhytomyr je zajímavý tím, že tam není vůbec nic zajímavého. Narodil se tam ale Sergei Korolev, vedoucí inženýr sovětského vesmírného a raketového programu, proto tady na jeho počest vybudovali muzeum kosmonautiky, jehož návštěva byla jedním z našich check pointů.

Dostat se ale ze Zhytomyru do naší další destinace Rovno, byla výzva. Musely jsme stopovat. Nebyla jiná možnost. Vyrobily jsme si transparent. Dokonce v azbuce! Dvě zoufalé ženy jsou navíc účinnější než jedna, nemohly jsme zkrátka neuspět. Auta nás ale jen míjela a nikdo nezastavil. Když jsme začaly ztrácet enthusiasmus, poradil nám náhodný kolemjdoucí, že stopovat před mostem opravdu není dobrý nápad.

Opět plné optimismu jsme začaly hledat nové místo ke stopování. „Hele ale tady stopuje dost lidí. A dokonce i holka! Aha, to je zastávka na znamení.“ Po chvíli jsme našly skvělé místo. Jak nás ale projíždějící řidiči a potom i kolemjdoucí upozornili, bylo to tentokrát bohužel v protisměru.

stoparky 2

Když už jsme to opravdu chtěly vzdát, zastavilo před námi auto. „Kam jedete?” “Potřebujeme do Rovna, svezete nás kousek?” Protože jsme za žádnou cenu nehodlaly tuhle šanci propásnout, už už jsme se soukaly na zadní sedadlo. Asi po 500 metrech ale auto divně škytlo. „Promiňte děvušky, ale musíte vystoupit. Prostě to nepojede,“ omluvně se na nás otočil řidič. Trošku ho podezíráme, že nám vlastně zastavil jen proto, že měl prostě rozbité auto.

Rozhodly jsme se tedy zkusit to, co už jednou fungovalo – autobus! „Dobrý den, jedete do Rovna?“ „Jedeme, nastupte, nastupte,“ spěšně odvětil řidič a začal nám brát batohy ze zad, aby je dal do úložného prostoru. „Možná bych mu ještě měla říct, že nemáme peníze,“ šeptám Veru. Se strachem v hlase jsme řidiči sdělily naše tajemství, ale asi jsme už vypadaly tak zoufale, že nad tím jen mávnul rukou a posadil nás do autobusu.

Na cestě jsme se setkaly s obrovskou solidaritou, interagovaly jsme s lidmi, s kterými bychom se normálně vůbec nedostaly do styku. Kluk, který s námi 10 minut chodil po městě, aby si byl jistý, že nezabloudíme. Paní, kterou jsme musely přemlouvat, že s námi nemusí čekat půl hodiny na zastávce, aby se nám nic nestalo. Pán v Muzeu kosmonautiky, který nám během toho, co jsme si prohlížely expozici, našel na mapě cestu a ukázal nám, kam máme jít.

Laskavost je signálem, který dokážou slyšet i hluší a přečíst i slepí. Dík proto patří všem, kdo nám po cestě nabídli pomocnou ruku, Veru za to, jak je skvělá a statečná, a Expedition Clubu za zprostředkování super zážitku.

2 thoughts on “Výsadek na Ukrajině

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s